O bezpapírácích bez emocí
Předesílám, že osobně mi bezpapíráci nijak zvlášť v žaludku neleží, naopak mne jako střihače dokonce živí (psů s PP je podstatně méně). Jsou a budou. Tento článek nemá atakovat majitele psů bez PP – většina z nich je s nimi spokojena, protože plemeni stejně nerozumí a rozdíl v exteriéru nevidí.
Zájemce o koupi štěněte by ale měl být informován a pak už je na něm, jak
s těmito informacemi naloží - zda
investuje do psa s PP, adoptuje nebo zakoupí zvíře bez průkazu původu.
Lidé, kteří si pořizují svého prvního psa, se velmi často neinformují a ke koupi přistupují sice s nadšením a velkým očekáváním, ale bohužel zcela bez kynologických znalostí. Tito lidé se pak stávají obětˇmi své neznalosti a naivity – kupují psy po stránce exteriéru, často také povahy a bohužel i zdraví, velmi nekvalitní. A nemusí se nutně jednat o zvířata z tolik medializovaných množíren, jak si popíšeme později.
Většina laiků kupuje prvního psa bez průkazu původu - jsou přesvědčeni (a prodejcem v tom ubezpečeni), že dostanou v podstatě totéž, pouze za méně peněz. To ovšem platí jen ve skutečně velmi mizivém procentu případů – pouze tehdy, jsou –li nabízena štěňata ze spojení dvou kvalitních rodičů s PP, zdravých, exteriérem a povahou typických, pouze z lenosti neuchovněných majitelem, případně vzniklých nežádoucím spojením dvou jedinců před uchovněním. Takových vrhů je ale opravdu jak šafránu, třebaže množitelé tvrdí vehementně opak.
Drtivá většina nabízených štěňat bez PP má naprosto jiný původ, jsou produktem mnohogeneračního, zcela živelného a naprostými laiky prováděného spojování rodičů bez PP, rodičů s nejrůznějšími hrubými vadami exteriéru, povahy i zdravotními defekty. To je důvodem toho, že čím je plemeno rozšířenější, módnější (a to i v případě, že bylo módní před lety a móda už se posunula jinam), tím nekvalitnější jsou jeho bezpapírová štěňata.
Psi plemen, která jsou v bezpapírové formě chována po celé generace a tudíž desítky let, jsou standardu (tedy laicky řečeno ideálu plemene) již tak vzdálení, že jsou od svých „papírových“ protějšků okem odborníka na první pohled rozeznatelní. Snad nejkřiklavějším příkladem je jorkšírský teriér, pudl, rotvajler, německý ovčák, jezevčík (zejména tolik oblíbené dlouhosrsté rázy), anglický kokršpaněl, knírač, bígl, maltézský psík, čivava, mops… Není samozřejmě divu – tato plemena jsou (nebo v případě kokršpanělů, bíglů a kníračů, svého času byla) žádaná a rozšířená. Po generace a generace jsou v bezpapírové formě množena lidmi bez elementárních znalostí o plemeni, kteří ať už z touhy po zisku nebo z neznalosti spojují namátkou psy bez ohledu na jejich exteriér, povahu, zdraví nebo třeba jen úzkou příbuznost. Rovněž bez rozmyslu míchají barevné i velikostní rázy. Do nebe volajícím příkladem je hit posledních desetiletí – jorkšírský teriér, který dostal od množitelů (ať už profesionálních s desítkami zvířat v klecích či od těch „mazlíčkářských“ s jednou fenou v obýváku, co proto…). Variabilita „chodníkových“ jorkšírů ve velikosti, barvě i typu srsti je výsledkem naprosto neodborného a živelného množení plemene za účelem zisku. Téměř bezsrsté kilové rachitické krpatinky s fontanelou a luxací oproti pěti – sedmikilovým teriérům s klopenýma ušima jsou výsledkem krytí obřích fen malými psy (velké feny porodí více štěňat a jsou tedy pro množitele podstatně finančně přínosnější).
Následující řádky mají osvětlit laikovi, odkud se berou tzv. "bezpapíráci" a jaký rozdíl je mezi nimi a psy s průkazem původu.
Chov jednotlivých plemen je na území České republiky řízen chovatelskými kluby. Kluby dbají na zvyšování úrovně plemene nejen po stránce exteriérové, ale i povahové a zdravotní. Každé zvíře s průkazem původu, jehož majitel si přeje, aby bylo zařazeno do chovu (tj. aby se stalo rodičem štěňat s PP), musí projít tzv. bonitací, které předchází povinné vyšetření některých dědičných chorob (tato vyšetření se liší u jednotlivých plemen podle jejich dispozic pro to či ono onemocnění - namátkou lze jmenovat vyšetření patel, PRA, rtg kyčelních a loketních kloubů, atd.). U některých plemen pracovních a loveckých je požadována zkouška z výkonu či zkoušky vloh – opět specifikovaná dle plemene. Při bonitaci jsou uchovněna jen zvířata, která odpovídají standardu. Jedinci, kteří od něho vykazují hrubé odchylky (tzv. vylučující vady), např. kryptorchismus, podkus, ale třeba i agresivitu nebo bázlivost, jsou z chovu vyřazeni, aby nemohli tyto nedostatky přenášet na potomstvo a šířit tak dále v populaci. V praxi to znamená, že případní potomci těchto psů už nejsou nijak registrováni, nemají průkaz původu a pro čistokrevný chov de facto neexistují. Seriozní majitel vyřazeného psíka či fenky se smíří s nedostatky svého miláčka a neprodukuje žádná štěňata. Že tomu tak vždy není a nebylo, dokazuje masové rozšíření bezpapírových psů. Ti jsou množeni již celé generace, takže u drtivé většiny z nich bychom se čistokrevného, byť i vadného předka v pomyslném „rodokmenu“ už vůbec nedohledali. Znovu zdůrazňuji, že v tomto zcela živelném, amatéry prováděném chovu bez znalostí standardu a zákonů dědičnosti dochází ke spojování jedinců s nejrůznějšími vadami, různých velikostních i barevných rázů a samozřejmě nelze vyloučit ani křížení jiným plemenem.
Například u pudlů jsou velmi často střední feny připouštěny trpasličími či toy partnery - důvodem je snaha o zmenšení velikosti a tím snažší odbyt štěňat. Výsledkem jsou jedinci, kteří vypadají jako poskládaní z několika psů - na velkém těle "sedí" malá hlavička trpaslíka. Míchání barev je další kapitolou - vznikají nejrůznější "plesniví" pudlové, téměř bílí aprikoti, bílí se žlutým nádechem, téměř černí stříbrní a samozřejmě psi s náprsenkami, bílými packami, atd. atd. Díky tomuto množení "na chodníku" jsou populace pudlů s PP a bez něj již natolik odlišné, že bez nadsázky lze pouhým okem u většiny psů rozlišit, ke které náleží. Postavíme-li vedle sebe kvalitní zvíře s PP a průměrného psa bez původu, máme dojem, že se díváme na příslušníky dvou odlišných plemen. Neušlechtilá, široká hlava s kulatým okem, krátká čenichová partie, depigmentovaný (velmi světlý) nos, krátký krk, robustní nebo naopak rachitická stavba těla bez stopy elegance, strmé postavení končetin, propadlá klenba tlapek, dlouhý formát, propadlý nebo naopak "kapří" hřbet, nekvalitní, řídká, často až drátovitá srst nejednotné barvy, to jsou typické znaky pouličních pudlů. Ruku v ruce s exteriérovými nedostatky jdou často i problémy zdravotní a povahové - luxace čéšek, oční vady (PRA, katarakta), agresivita, hysterie, atd., atd.
Chov psů bez PP je výhodný byznys a množitelé těchto parodií na to či ono plemeno díky neznalosti veřejnosti skvěle prosperují. V inzerátech lákají kupce na „vzácné barvy pro náročné“ (v podstatě se nejedná o nic jiného než o nestandardní barvy), a různé „miničivavy, minipudly či minijorky“ ( miniaturizace plemen prováděná za účelem získání extrémně malých, draze prodejných jedinců, je spojena s vážnými zdravotními defekty těchto psů a v podstatě hraničí s týráním. Nicméně zkuste dát na Facebook video nějakého toho mikro štěněte – lidé vás zavalí emotikony ve tvaru srdíček a výkřiky nadšení, aniž by si uvědomovali, že lajkují mrzáčka, jehož život nebude mít s největší pravděpodobností dlouhého trvání). ).
Je až s podivem, jakou fantazii dokáží množitelé vyvinout - nejčastěji vyprávějí báchorky o „nadpočetných“ štěňatech. Termín "nadpočetné štěně" je naprostým nesmyslem - nic takového již mnoho let neexistuje. Všechna štěňata ve vrhu zbonitovaných rodičů dostanou PP, dokonce i ta, která vykazují nějakou z chovu vylučující vadu (ta je v PP uvedena a štěně se prodává za sníženou cenu, ale samozřejmě s PP). Mnozí množitelé "bezpapíráků" prodávají štěňata za skutečně nehorázné ceny, které kvalitě prodávaného zvířete naprosto neodpovídají. Ale i v případě, kdy je cena štěněte bez původu podstatně nižší, měl by si každý kupující uvědomit, že s výjimkou pořizovací hodnoty jsou náklady na psíka s PP či bez něj stejné (pokud je zdravý) a brzy ji přesáhnou, ať byla jakákoli. S trochou nadsázky - asi málokdo by zakoupil např. vysavač s tím, že je sice levnější, ale nemá záruční list a mimoto není vůbec jisté, zda je to vysavač a ne třeba mixér. Při koupi štěněte tak většina lidí neuvažuje, třebaže je tento akt, alespoň z mého hlediska, podstatně důležitější než koupě vysavače. Ten totiž můžeme bez výčitek hodit do popelnice, ale psa se seriozní člověk nezbavuje, ať z něj vyroste cokoli. A tak napálený majitel mnohdy jen němě zírá, jak se černé štěně stříbrného trpasličího pudla mění místo očekávaného „vystříbřování“ v dvanáctikilogramového černého křížence kokršpaněla (skutečný případ). U malých štěňat je totiž křížení jiným plemenem pro laika nemožné rozpoznat.
Množitelé, kteří se chovem psů živí, nemají žádné morální zábrany a jediným cílem jejich "chovu" je zisk. Vlastní často desítky fen, které kryjí jedním psem (často dcery vlastním otcem, sourozence, atd.). Psi žijí v nevyhovujících podmínkách v nejrůznějších stodolách či sklepích, mnohdy celoživotně v klecích či kotcích. Feny jsou opakovaně kryty a po skončení reprodukčního období jsou utraceny. Tito množitelé často dodávají štěňata do zverimexů, do výkupu, případně zájemcům nabízí dovoz štěněte na určité místo. Zbaví se tím zcela odpovědnosti - v případě úhynu zvířete či jeho závažného onemocnění jsou nedohledatelní a nepostižitelní. Vzhledem k tomu, že kupující nemá v rukou žádnou smlouvu a štěně není nijak označeno (tetování, čip) nemá nový majitel žádnou možnost reklamace. Množitelé z pochopitelných důvodů nikoho do svého "chovu" nevpouští a pokud si přijedete pro štěně až k nim, předají vám ustrašený a nesocializovaný (často zablešený a řádně nenaočkovaný) uzlíček někde v garáži. Pokud byste náhodou chtěli vidět matku, vymluví se, protože v žádném případě nedopustí, aby kupující spatřil strhanou a opakovanými porody vyčerpanou fenu s neudržovanou srstí (případně vám ukáží úplně jinou fenu).
Samozřejmě, že všechna nabízená štěňata nepocházejí od množitelů, velké množství pochází od lidí, kteří vlastní jednu fenku a pořídili si štěňátka (často pod vlivem velmi rozšířeného a zcela nepravdivého mýtu, že fena má mít alespoň jednou za život vrh ze zdravotních důvodů). Od takových lidí dostanete obvykle štěně řádně vakcinované a odčervené a také patřičně "vymazlené". To ovšem nic nemění na faktu, že exteriérově bude v dospělosti s největší pravděpodobností shodné se štěnětem z množírny a ostatními typickými "bezpapíráky" .
Ovšem laik (a nikdo jiný než laik si štěně bez PP nekoupí) má tu smůlu, že prostě není schopen zhodnotit kvalitu nabízeného štěněte, a že je tudíž odkázán na to, co mu namluví prodejce. A prodejce je laik zrovna tak, protože odborník na plemeno prostě bezpapíráky nemnoží. Takže v podstatě jsou dvě možnosti – buď kupuje zájemce štěně z nějakého toho „obývákového“ chovu nebo se nachytá na vyčuraného množitele, který dovede štěňata parádně prezentovat na kvalitních fotkách a ještě jejich nabídku dokonale rádoby odborně „ožvanit“ . Tak jako tak vždy, naprosto vždy, kupuje zajíce v pytli. A je jedno, že viděl rodiče, kdo byli rodiče rodičů? To, že fenka pudla nevyrostla a tudíž jsou její štěňata prodávána jako toyové, vůbec neznamená, že její děděček nebyl střeďák jako poleno a pradědeček třeba kokršpaněl.
Laici se velice často domnívají, že chovatelé psů s PP na svých odchovech vydělávají, zatímco producenti bezpapíráků vše dělají z "lásky k pejskům". Ovšem logicky vzato - podíváme-li se do jakékoli inzertní rubriky, uvidíme, že na jeden inzerát na štěňata s PP připadá mnohonásobně více inzerátů na bezpapíráky (čím je plemeno módnější a prodejnější, tím více). Že by byl český národ tak uvědomělý a za žádnou cenu nechtěl na pejscích vydělávat? Opak je samozřejmě pravdou - z prodeje bezpapíráků je zisk, zatímco čistokrevný chov je natolik nákladný, že peníze z prodeje štěňat v podstatě jen vrátí část peněz investovaných. Proč tomu tak je si osvětlíme na následujících dvou příkladech:
1) Koupíte si štěňátko - fenku s PP. Čím kvalitnější má předky, tím je dražší. S fenečkou začnete jezdit na výstavy (laici se často domnívají, že na výstavách vyhráváte peníze, což je bohužel nesmysl). Výstavy jsou velmi nákladná záležitost - jen přihláška vás stojí 600 – 1000 Kč, k tomu si připočtěte peníze na návštěvu salonu (máte-li plemeno, které se upravuje a neumíte-li si psa upravit sami) a na dopravu. Tuzemská výstava vám lehce odčerpá z kapsy cca 2000 - 3000 Kč (což je pakatel proti tomu, pokud zatoužíte po titulu interšampion či šampion jiné země a začnete jezdit na výstavy do zahraničí). Pokud chcete s vaší fenkou získat tituly jako šampion ČR, Klubový šampion, Interšampion, atd., musíte absolvovat výstav samozřejmě více a mnohé z nich "zbytečně", protože nikde není psáno, že vaše fena musí být pokaždé úspěšná.
Máte-li pracovní či lovecké plemeno, bude vás stát spoustu času, práce a peněz výcvik – platíte nejenom pohonné hmoty při dopravě „na cvičák“, ale také figuranta, výcvikové pomůcky, zkoušky…
Dejme tomu, že jste "uhnali" kýžené tituly a zkoušky a nyní chcete vaši šampionku nakrýt. Zaplatíte samozřejmě bonitaci i veterinární testy a hurá za ženichem. Protože je ovšem vaše fena kvalitní, tak samozřejmě ne za ledajakým. Čím je vámi vybraný tatínek úspěšnější, tím je pochopitelně dražší (ani on neměl samozřejmě účast na výstavách zadarmo). Pravděpodobnost, že ten vámi vyvolený bude bydlet v tomtéž městě je nulová - vyrazit musíte samozřejmě často na druhý konec republiky, případně do zahraničí. V zahraničí zaplatíte "na dřevo" hezkých pár set euro a jedete domů v tichém očekávání, že to vše nebylo nadarmo. Pokud máte štěstí, porodí vám vaše fenečka klubko dětiček (nebo taky jedno), pokud nikoli, tak jste se prostě pěkně projeli a viděli hezký kus Švédska, Německa či Severní Moravy... Když už dětičky máte, připadají vám náklady na jejich odchov (krmení, očkování, odčervení, tetování, průkazy původu) jako směšná částka proti všem nákladům předešlým... Třebaže štěňata prodáváte v očích veřejnosti nehorázně "drahá" , o zisku nelze hovořit. Odměnou jsou vám kvalitní štěňata, na která jste právem hrdi a která dělají svým majitelům i vám radost, atˇuž na výstavách či jen jako mazlíčci.
Ovšem samozřejmě, že matkami štěňat s PP nejsou jen špičkové feny s vysokými výstavními tituly. Mnohé feny absolvovaly jen jednu výstavu a bonitaci a poté byly nakryty průměrným psem. Štěňata po takovýchto rodičích jsou (nebo by na každý pád měla být!) však mnohem levnější a pro běžného zájemce cenově přijatelnější. Jejich případná výstavní kariéra sice nebude s největší pravděpodobností nijak hvězdná, ale když nic jiného, rozhodně alespoň budou vypadat jako inzerované plemeno.
2) V případě, že vlastníte bezpapírovou fenu, máte vše jednodušší. Fenka byla nepoměrně levnější, kromě nákladů na krmení a vakcinaci vás nic nestojí a ženich bydlí ve vedlejším baráku. Je to taky „malý bílý pejsek“, tak proč s ním nenakrýt vaši kříženou maltézačku a štěňátka neprodávat jako maltézské psíky bez PP ?. Majitelé psa jsou rádi, že si "skočil" a žádnou finanční odměnu nežádají. Štěňata vás stojí jen peníze na krmení a vakcinaci - takže zisk z jejich prodeje je nasnadě.
Jak jsem psala v úvodu, samozřejmě existují i štěňata po rodičích s PP, jejichž majitelé z nejrůznějších důvodů neabsolvovali bonitaci. Takové případy jsou však vzácné a v obrovském množství nabízených „bezpapíráků“ tvoří zcela zanedbatelné procento. Ale ani zde si nemůže zájemce být jist, že kupuje kvalitní zvíře, žádný odborník rodiče neviděl a nezhodnotil a rovněž neprošli žádnými povinnými zdravotními testy . Samozřejmě nelze bagatelizovat, pěkná zvířata bez rodokmenu se občas vyskytují, stejně tak jako by bylo chybné se domnívat, že koupí psa s PP získáváme automaticky šampiona. Genetika je vrtkavá dáma a nikdo vám nezaručí, že štěně po sebešpičkovějších rodičích bude v dospělosti dosahovat jejich kvality. Nikdo vám dokonce nezaručí ani to, že bude stoprocentně zdravé. Máte jen jistotu, že z něj bude pěkný představitel plemene (i když ne třeba hned multišampion) a mnohem větší pravděpodobnost, že bude prost dědičných chorob.
Bohužel nelze stoprocentně spoléhat na to, že každý chovatel je naprosto seriozní. Najdou se i tací, kteří prodávají sice štěňata s PP, ale jejich chov si co se týče podmínek s klasickou množírnou nezadá. Je jich sice minimum, ale existují. Někteří dokonce kryjí feny dvakrát ročně, přičemž druhý vrh nenahlašují a prodávají ho bez PP. Taková štěňata jsou samozřejmě kvalitou mnohem lepší, než klasičtí množírenští či „mazlíkářští“ bezpapíráci, ale jedná se o neetickou praktiku, kterou by nikdo neměl podporovat. Proto je třeba ke koupi jakéhokoliv štěněte přistupovat zodpovědně a prověřit si chovatele i jeho chovatelskou stanici.
Je pochopitelné, že ne každý je ochoten zaplatit poměrně vysokou částku za kvalitní štěně s PP. Jednou z možností je kontaktovat chovatele a počkat si na nějaké to štěně s vadou, která výrazně sníží jeho cenu (chybějící zub, nestandardní barevný znak, atd.). Další a mnohem záslužná možnost je adopce psa vybraného plemene z útulku. Většinou to bude také nějaký ten „bezpapírák“, protože psi s PP se v útulcích vyskytují podstatně méně často (obvykle je dle čipu či tetování kontaktována chovatelská stanice a ta dále případ svého odchovu řeší).
U adoptovaného staršího psa má zájemce tu výhodu, že už vidí, jak pes vypadá a jakou má povahu, což je u štěněte bez PP naprostá sázka do loterie.
Koupě psa bez PP není ničím jiným než podporováním bezúčelného množení psů. Ne k množiteli, ale do útulku by měly automaticky vést kroky každého milovníka psů, který nemá žádné chovatelské, výstavní či výcvikářské ambice, a který hledá „jen“ dobrého parťáka a kamaráda.
Tak..
přečteno? A teď si pořiďte, co chcete…
Autor: Ing. Irena Lukešová